Orgovská reportáž

„Happy end“

aneb Všechno dobře dopadne, když nás Múza přepadne

Motto: Náročná hra (pro hráče i orgy) si zaslouží náročnou reportáž.

17. 3. 2015 večer

Před hrou se scházíme s účastníky, probíráme, co by se dalo zlepšit a co by si přáli zařadit. Účast je slušná, nálada družná a uvolněná. Asi nám už odpustili nebo zapomněli kontroverzněji laděný předchozí ročník. Vypadá to, že opět prosadíme dobře fungující šifrovačku. Pojďme to změnit, aby se za nás týmy nestyděly. Popereme se za vás.

16. 3. 2015 dopoledne

Většina organizátorů se ještě nachází v práci, málokdo si vzal před dnem D volno. Všichni jsme svěží, odpočatí a hledíme nebojácně vstříc. Věříme, že hra, která za méně než den vypukne, bude mít kolosální úspěch. Nebo přinejmenším zaujme a vyprovokuje k nevídaným reakcím jako ta předchozí. Jsme plni očekávání. Stále nemáme (a asi nikdy mít nebudeme) něco jako téma hry. Myslíme to upřímně.

15. 3. 2015 12.01, start v tělocvičně

V práci jsme se asi hodně unavili, jinak si nedovedeme vysvětlit, proč to vypadá, jako bychom mleli z posledního. Rádi bychom si dáchli, ale to nejde, teď to nepustíme, právě přichází na svět náš výtvor. Držme mu palce a přejme mu hodně šťastných okamžiků a silných zážitků. Dokonce týmy, které již dorazily, se tváří hodně vyčerpaně, leč smířeně a vyrovnaně. Snad se jich časem připojí víc. Skupina zvaná 3 s kouskem fosforu dokonce drze začala luštit ještě před oficiálním začátkem! Na naše udivené dotazy opáčí: „Nejsme loseři. Makáme.“ Nakonec ovšem zadání ještě rádi odkládají někde v Dejvicích do telefonní budky. Připadá nám to jako dobrý nápad, v průběhu následujících hodin prosíme i další týmy, aby nám poskytly své papíry se šiframi. Škoda jen, že se zadání čím dál víc opakují a že je odkládají na různá divná místa po Praze, takže si pro ně musíme jezdit.

15. 3. 2015 dopoledne – 14. 3. 2015 odpoledne

Některé týmy se zatím z nepochopitelných důvodů odmítají zapojit, zůstávají s námi v tělocvičně nebo jdou ještě na chvíli domů. Že by za to mohl nedostatek motivace či začínající deštík spojený se zimou? Nakonec se váhavě vždy po jednom na každém stanovišti do hry přidávají. Přitom hned s prvním úkolem si mohli přečíst orgovskou předběžnou reportáž, myslím, že docela vtipnou a vydařenou. Škoda.
Také romantické bloudění v mlze po Ďáblickém háji spojené s houbařením si neužívá tolik lidí, kolik jsme čekali. Co naplat, houby si raději zase sklidíme.
To nad reportáží jistého anonymního týmu na konci první půle se pobavilo už třináct týmů. Konečně se začínají přidávat ve velkém, asi se už doslechli od ostatních, že šifry stojí za to. Na Čakovickém kolečku se už trochu začínáme bát, nárůst počtu se stává lavinovitým a dosahuje vrcholu na zvířátkové šifře, evidentně nejoblíbenější z celé hry. Teprve tady se také přidávají některé z nejlepších týmů posledních let. Inu, každá doba měla své šifrátory.
Na tělocvičné aktivitě nastává mírný zmatek, každý se chce po dlouhém a namáhavém luštění protáhnout a odreagovat. Jsme ale přísní, necháme je vykonat pouze šest cviků a dost. Jen některým žadonícím nenasytům povolujeme repete. Vzniká tak trochu nával, který ne úplně zvládáme, zvláště informovanost B-týmáků a předávání informací mezi nimi jsme trochu zanedbali. Nesplnili jsme tak na sto procent naše předsevzetí, že chceme jasná pravidla pro všechny. Nakonec si ale všichni zacvičili a mohou pokračovat dál. Z výše uvedeného důvodu zřejmě také dochází k saturaci nárůstu počtu účastníků, do konce hry se připojí už asi jen deset týmů. Naštěstí pro nás, takže při následujících přesunech po trati nehrozí, že by vlaky praskaly ve švech.
Nastávají potíže s SMS systémem. Účastníci jsou naštěstí poměrně shovívaví, vědí, že to není poprvé ani naposledy. A také nám věří, že zase dáme systém do pořádku. Nou mór dz system fejl in dzis gejm.
Mno, vlaky sem, vlaky tam. Drtivá většina účastníků nastoupila do těch správných vlaků a našla to správné tlačítko, dala včas znamení a dokázala vystoupit do závěrečné fáze. Taková úspěšnost nám přijde divná, projíždíme po nich pro jistotu všemi vlaky a s údivem zjišťujeme, že ve většině souprav se opravdu nacházejí příslušné vícejazyčné cedulky, informující o zastávce na znamení. Cvičně je z některých vybraných vlaků odlepujeme, aby to příště bylo zajímavější. Naštěstí nás při této záškodnické akci nikdo nepřistihne.
Dál už jde všechno poměrně rychle. Není nic jednoduššího, než následovat jasný popis cesty, krásně zveršovaný naším dvorním poetou, a ještě si přitom zavzpomínat na všechny minulé básničky. Na krátkou anketu uspořádanou během přesunu většina jen stručně odpovídala: „Víme, kam jdeme.“ No prostě paráda, málem to svádí k okoupání se v nejbližším rybníku až dvou. Jestli my jsme tu složitost, či spíše jednoduchost, závěrečných šifer trochu nepodcenili. Navíc postupně přestává poprchat, asi se konečně udělá hezky.
Jdeme do finále. „Každý, kdo si zaplatí, smí se projet Po trati.“ A stačí se přitom dívat z okna. To se nám asi moc nepovedlo, skoro polovině z nich stačí jediný průjezd, o to později se ale vlakem vydávají. Zajímavé. Asi se chtějí věnovat méně aktivitám, vice šifrám.

14. 3. 2015 14.22

Tolik týmů v cíli snad žádná šifrovačka ještě neměla, napočítali jsme jich 66. Usilovně přemýšlíme, zda máme být na sebe pyšní, nebo to naopak svědčí o jednoduchosti úkolů. Hra se proti naší vůli blíží ke konci, už nemá smysl dál pokračovat.

14. 3. 2015 13.59

A je po hře. Co se dá dělat, doufali jsme, že dopadne lépe, ale první rozloučení s ní proběhlo naštěstí ve velkém stylu a se všemi poctami. Každý tým nám na výraz díků a soustrasti dává plechovku piva. Jen pomalu a neradi odcházíme z místa činu s krycím názvem Masarykovo nádraží. Je třeba myslet na důstojný pohřeb hodný takové události. Dárcovských SMS nám sice týmy opět poslaly o něco méně než loni, ale dobré něco.

13. 3. 2015 – 9. 3. 2015

Za účelem uspořádání obstojného posledního rozloučení se scházíme pravidelně, ale k našemu údivu dochází spíše k postupnému drobnému zhoršování stavu přípravy. Něco se ale přece zlepšilo, z většiny zadání jsme odstranili nekvalitní černý toner. Na druhou stranu nám ale zbylo jen pár posledních kvalitních výtisků. Zato jsme čím dál víc odpočatí, jestli to tak půjde dál, začneme zanedlouho zase chodit na pivo.

8. 3. 2015

Odjíždíme na hory, snad to nijak závažně nezbrzdí přípravy tryzny. Smutnou událost jsme již zvěstovali svým kamarádům a hodláme ji na chatě patřičně zapít. Jen nás mrzí, že takto přijdeme o jeden celý týden a dva cenné víkendy, které jsme mohli věnovat praktickým záležitostem nejen v terénu. Ale co, děláme to všechno hlavně s lidmi pro lidi.

25. 2. 2015

Jedeme do Ďáblic, zavzpomínat na krásné terénní chvilky. Ducha hry je tu cítit všude kolem nás. Po chvíli nám ale bloumání po cestách začíná připadat fádní, a tak zkoušíme umístit houby jakoby náhodně, abychom se mohli v nastalé tmě prodírat ostružiním a jinými hustníky. Dostává to ty správné grády. Vzdálenosti se nám ale zdají dost malé, zvětšíme je všechny na 200 metrů. Nebojme se toho, odvážně ke změně.

21. 2. 2015

Změnili nám jízdní řád na obou našich oblíbených tratích na Kolín. Dokončili nějakou opravu koridoru v Úvalech, jenže to oznámili dost na poslední chvíli. Všechny vlaky už opět zastavují v Horních Počernicích, nuda. Také soupravy na lince S1 na sebe teď v protilehlých směrech navazují mnohem lépe, můžeme tedy vzpomínkový billboard přesunout na louku mezi Libní a Kyji a točit se mezi Libní a Dolními Počernicemi mnohem efektivněji, vyžívajíce naplno potenciálu nového grafikonu.

11. 2. 2015

Testeři se začínají ozývat ohledně podoby posledního rozloučení. Mluví většinou jeden přes druhého, nešetří kritikou, ale díky nim jsme schopní úkoly zase o něco víc zamlžit a zhoršit.
Harmonogram posledního rozloučení získává na obrysech, jednotlivým lidem a autům přidělujeme konkrétní instrukce. Umíme dát lidem práci. Pohřební hostinu musíme odložit, neboť majitel nejmenované čakovické restaurace si není jistý, jestli by se smutkem nerozplakal, a jiné podniky v okolí bohužel nejsou takové události hodny. Ač neradi, opouštíme tedy prozatím myšlenku mít zázemí v hospodě.

4. 2. 2015

Nad smajlíky, které nám chodí ze všech koutů světa, se usmíváme čím dál víc, místo abychom truchlili. Stávají se z nás cynici, nebo nás ztráta už prostě jen přebolela? Raději smajlíky rušíme a necháme zprávu pouze v jednom řádku, i když teď vypadá o poznání nudněji.
Účastníci přestávají chtít mít s hrou cokoliv společného a postupně se odhlašují. A my jsme tak hloupí, že jim za jejich rozhodnutí ještě posíláme peníze. Sice se nám rozpočet rychle krátí, ale nedá se nic dělat. Prostě to zařídíme.

Leden 2015

Čakovické kolečko se nám zdá trapně krátké, bylo by záhodno jej propříště aspoň třikrát prodloužit. Ať to stojí za to. A taky bychom se měli zamyslet, nakolik důstojné heslo je seník.

Prosinec 2014

Naše aktivita v rámci příprav upadá; jako bychom se ukládali k zimnímu spánku. Testeři postupně odpadají. Jednotlivé šifry buď ztrácejí na kvalitě, nebo dokonce přestávají existovat.
Když už ty vlaky jezdí tak pravidelně, má vůbec smysl lpět na šifrách kolečka pro ukrácení dlouhé chvíle při čekání na nejbližší spoj? Asi ho úplně zrušíme.

Listopad 2014

Scházíme se čím dál míň, morálka upadá. Řešíme detaily zbylých šifer, které nám poskytují jiskřičku naděje, že naše úsilí mělo přece jen smysl.

Říjen 2014

Málem jsme našli důstojnou alternativu k uspořádání karu, a to v Letňanech, ovšem zhulený číšník, krmě nevalné kvality a nedýchatelný vzduch nás rychle odradili. Jsme opět na začátku.
Máme už předběžný plán, jak uctít památku hry, a to několikanásobnou jízdou po trati. Povede se nám? Vypadá to na opravdovou výzvu.

Září 2014

Neukousli jsme si přece jen velké sousto? Nezabalíme to? Většina šifer se nám díky naší liknavosti stačila rozpadnout pod rukama, z trasy existují již jen hrubé obrysy. V důstojný pochod ke kořenům hry, a tím v uctění její památky, věří už jen málokdo.

16. 3. 2014

Rozlučková akce na počest naší hry se přece jen uskutečnila. Nikdo v to už asi moc nedoufal, mnohý tým si jen posteskl, jak nedůstojně se v dnešní době nakládá s herními ostatky. Naproti tomu mnoho fanoušků nedorazilo, akce byla spíše komorní a účast na ceremoniálu jsme museli doplnit lidmi, kteří se k této příležitosti vůbec nekvalifikovali.
Ale hlavně že je to za námi. Konec dobrý, všechno dobré. The Game is over. Long live the Game!

PS: Nezastíráme, že forma reportáže je inspirovaná nejen letošní vzpomínkovou básničkou, ale hlavně skvělým čs. filmem Happy end z roku 1967 s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli. Šest z pěti organizátorů doporučuje ke zhlédnutí :-)